Rubriky

Magie i mikroskopy na Papuy Nové Guiney v novém dokumentárním seriálu

Nový dokumentární seriál Papua Nová Guinea: dva světy, který začne Česká televize vysílat na konci května představí divákům tuto exotickou zemi prostřednictvím první generace místních vědců. Šestidílný seriál vznikl v koprodukci společnosti Kontrafilm a České televize, režisérkou je Kateřina Mikulcová.

Dokument navazuje na předchozí dokumentární film Dobrodružství tropické ekologie, který režisérka Kateřina Mikulcová natáčela před sedmi lety pro Biologické centrum Akademie věd o výzkumu českých vědců na Nové Guiney a kurzech pro místní i české studenty s názvem „Dobrodružství tropické ekologie“

V novém šestidílném seriálu se představí první generace novoguinejských biologů a ekologů. Hrdinové a hrdinky seriálu jsou první generací lidí se západním středoškolským nebo univerzitním vzděláním a filmaři s nimi navštívili také jejich rodné vesnice a rodiče ještě mnohdy praktikují tradiční víru v duchy. Na vesnici se vaří na ohni, používají se luky a šípy a žije se velmi skromně. Generace třicátníků je už ale na sociálních sítích, cestují, navštěvují odborné konference, a pak jedou na dovolenou domů a žijí téměř jako jejich předci. Žijí ve dvou světech.

 

Pestrá krajina

Málokterá země na světě je ještě tak divoká. A krásná. Pobřeží, to jsou krásné pláže s bílým pískem a palmami, korálovými útesy a minimem turistů. Pobřeží a nížiny vnitrozemí jsou porostlé deštným pralesem, je to třetí největší deštný prales po Amazonii a střední Africe, roste tady miliony let. Bohužel v nížině i na pobřeží je rozšířena malárie, což na druhou stranu to odrazuje turisty, kteří by jinak pláže vzali útokem.

Vnitrozemí je hornaté, hory jsou srovnatelné výškou s Alpami, nejvyšší hora má přes 4000 metrů. Ale sníh zde najdeme. Podnebí v horách se podobá českému jaru, malárie se nevyskytuje od nadmořské výšky zhruba 1000 metrů a je to tedy velmi příjemné.

 

Lidé v horách a v nížině

Hornaté vnitrozemí bylo objeveno až ve třicátých letech 20. století. Do té doby zde lidé žili téměř na úrovni doby kamenné. Nicméně populace žijící v horském vnitrozemí je zde již velice dlouho, archeologové odhadují příchod lidí do hor Papuy Nové Guinee zhruba před 40.00 lety, kdy se sem vydali osadníci, kteří připluli z Afriky. Přibližně do druhé světové války tedy místní kmeny používaly kamenné nástroje, pěstovaly plodiny na drobných políčkách a zahrádkách, jak je tomu dodnes a mnohdy praktikovaly rituální kanibalismus. Kolem milionu lidí žijících tehdy v hornatém vnitrozemí vůbec netušil, že žijí na ostrově. Kontakt s australskými vojáky a zlatokopy se místy neobešly bez konfliktů, ale australská správa ve srovnání s jinými koloniálními velmocemi vycházela s původními obyvateli poměrně dobře a s respektem. Přicházeli také misionáři nejrůznějších církví.

Dnes je jednou z nejsilnějších církví v horách církev Adventistů sedmého dne. Adventisté nejedí vepřové, nepijí alkohol, světí sobotu a hodně investují do vzdělání. Za necelých sto let se tak oblasti horského vnitrozemí staly rozvinutějšími v obchodu i školství než pobřežní nížiny. Lidé z hor jsou zvídaví, podnikaví, rychle a rádi se učí novým věcem. Bojovnická tradice se však nedá jen tak lehce změnit a velmi často zde tedy dochází k nejrůznějším sporům, nepokojům a místní rvačka snadno přeroste do výjimečný stav celého města.

Naopak lidé v nížinách, žijící ve vesnicích obklopených deštným pralesem nebo na pobřeží jako rybáři, trpí častěji malárií a možná kvůli většímu horku, je zde život pomalejší a klidnější.

 

Magie

Přestože se každý Novoguinejec, až na výjimky, označuje za křesťana některé denominace (jsou zde katolíci, baptisté, luteráni, adventisté a mnoho jiných církví), paralelně přežívá víra v duchy a magii. Takzvaný „sanguma“ tedy čaroděj je stále obávanou postavou. Nenadálé nehody, nemoc nebo neúspěch v práci je často přikládán uřknutí a kouzlům a viník bývá dohledán a potrestán. Stejně tak je populární si kouzlo objednat a uškodit tak nepřátelům, ať je to sok v lásce nebo konkurent v podnikání. Na kolik je kouzlení a magie domnělé a nakolik lidem žijícím po generace ve spojení s přírodou reálné, se můžeme jen dohadovat. Historky o komunikaci s duchy ve snu, naplnění věšteckých snů nebo odehnání hadů z pozemku „kouzlem“ ostatně zažili i tvůrci seriálu.

Na Papue Nové Guiney je velkým problémem zdravotní péče. Lékařů je málo, vybavení nemocnic chabé, mnohdy je lékařská pomoc několik dnů cesty. Tradiční léčitelství hraje velkou roli a znalosti léčivých rostlin mnohdy zachraňuje životy. A samozřejmě také zaříkávání, amulety a podobně. Uhranutí se tak chvílemi obávají i hrdinové seriálu, ačkoliv jsou to lidé vzdělaní a zcestovalí. Jakožto lidé úspěšní a na místní poměry movití vzbuzují závist a je třeba se mít stále na pozoru. Možná na tom něco bude …

 

Kanibalismus a nemoc kuru

Země lidojedů, země lidožroutů, to jsou synonyma stále spojovaná s Novou Guineou a nutno dodat, že místní to dost rozčiluje. Pod vlivem misionářů, australské koloniální správy (samostatnost vyhlásila Papua Nová Guinea v roce 1975, nyní je parlamentní demokracií a součástí Commonwealthu) i stále většího kontaktu s okolním světem se od tradice kanibalismu ustupovalo. Antropologové, etnografové a další odborníci se dodnes dohadují o kořenech novoguinejského kanibalismu. Na Nové Guiney žije velmi málo velkých zvířat, kromě kasuára (podobný pštrosu emu) a prasat, zde nežijí zvířata, která by zajišťovala větší přísun masa. Možná i to mohl být jeden z důvodů začít pojídat mrtvé nepřátele nebo i vlastní zemřelé.

Některé kmeny jedly bojovníky z nepřátelských kmenů a jiné kmeny měly naopak tradici kanibalských pohřebních rituálů. Například horský kmen Fore jedl podle přísných pravidel uvařený mozek zvláště vážených a ctěných členů kmene jako součást pohřbu. Jen duše toho, kdo byl sněden podle pravidel se mohl dostat do nebe a duše tak mohla dále postupovat na své cestě. Zrovna tato praktika se ale příliš neosvědčila. Kmen Fore je známý nejen v lékařských kruzích kvůli nemoci kuru. Nemocní postupně ochrnuli, trpěli záchvaty křečí, nekontrolovatelného třasu, podivného smíchu a poruchy přijímání potravy. V 60. letech si této nemoci všimli australští lékaři. Nemocné ale byly jen ženy  a děti nebo mladí dospělí muži. Po několikaletém výzkumu se ukázalo, že se jedná o prionovou nemoc, podobnou nemoci šílených krav. Nemoc napadá nervové buňky a nákaza pocházela z pojídání mozků jiných lidí. Kvůli velmi dlouhé inkubační době kolem 10 let nebylo snadné tuto souvislost vysledovat. Jelikož mozky pojídaly jen ženské příbuzné mrtvých a jejich děti, nezasáhla dospělé muže.

V šestém a posledním díle seriálu pohovoří jedna z posledních pamětnic nemoci kuru, babička hlavního hrdiny – výborného biologa. Babička, které je dnes kolem 65 let ještě jako dítě byla účastnicí těchto rituálních pohřbů, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků neonemocněla. Dodnes většina vesničanů z vesnic kmene Fore věří tomu, že nemoc byla způsobena magií. Nemoc tak podle vesničanů ukončil příchod misionářů z církve adventistů, kteří přinesli víru a ta místní lidi chrání. Faktem je, že misionáři i lékaři ukončili tradici pojídání nebožtíků.

 

Strava a betelové ořechy

Od kanibalismu se můžeme posunout k jídlu jako takovému. Jídlo je na Nové Guiney chuťově poněkud nudné. Novogunejci používají minimum koření, přestože tam roste. Většina jídla se vaří, dusí nebo peče velmi přírodně. Základ stravy je zelenina a banány, velmi luxusním jídlem je rýže, která se dováží z Indonésie. Kromě supermarketů ve městech, kde je vše velmi drahé a určené těm několika cizincům, kteří zde žijí, se skoro nekonzumuje mléko a výrobky z něj ani pečivo a bílá mouka. To se dováží z Austrálie. Kravám ani jiným hospodářským zvířatům se na Nové Guiney nedaří, stejně tak obilovinám a místní na to nejsou zvyklí. Banány, batáty, zelenina, ryby. Luxusem je kuře a nejvyšší metou hodování je vepřové. Když se pro slavnostní událost zabije prase, které ještě mnohdy na venkově slouží jako jakási měna, třeba odškodné za nějakou nehodu a podobně, je to pro všechny svátek. Ovšem vepřové na tradiční způsob, tedy maso hrubě naporcované, zabalené do banánových listů a spolu se zeleninou zakopané v jámě s horkými kameny a vodou, kde se pozvolna dusí, bez koření a jen trochu osolené, není nic pro české mlsné jazýčky.

Jedním ze stabilních zdrojů peněz pro vesničany je pěstování výborné kávy, která se vykupuje a vyváží. Jako hlavní vzpruha se však používá betel. Ořech betelové palmy se žvýká s nehašeným vápnem a dalšími přísadami. Při žvýkání se uvolňují povzbuzující látky, člověku se nechce spát, nemá hlad a méně se potí. Vedlejším efektem je zvýšená tvorba slin, a především rozžvýkané ořechy se s ostatními přísadami zbarví do jasně červené barvy. Většina dospělých tak má jasně červené rty, zuby a v podstatě neustále uplivují červené sliny. Při delším užívání tento životabudič způsobuje rozpad zubní skloviny a pravděpodobně i rakovinu ústní dutiny. Ovšem my též víme o škodlivosti kouření a alkoholu.

 

Telefony a sociální sítě

Zhruba před deseti lety vstoupil na místní trh mobilní operátor a dnes mají dva operátoři pokrytí téměř všude a skoro každý vlastní a používá mobilní telefon. I v hloubi pralesa ve vesnici, kam se jde dva dny pěšky od nejbližší silnice, mají lidé telefony a také facebook, protože si vždycky ve městě koupí kredit i s daty. A signál je na každém kopci. Snadno tedy potkáte člověka s lukem a šípy, jak jde z lovu, má jen tričko a kraťasy, ošoupané a často jediné, ale mobil v kapse.

Problémem je elektřina. Na vesnicích mívají díky různé rozvojové pomoci solární panely. Jinak lidé žijí pořád převážně v tradičních domech – chýších z přírodních materiálů, pěstují si zeleninu na zahrádkách a jsou z velké části soběstační. Vymoženosti typu pračka jsou však jen v omezené míře ve městech, kde také často dochází k výpadkům elektřiny. Ta je nejčastěji dodávána z vodních elektráren.

Půda patří vždy kmenům, klanům, rodinám. Na štěstí, proto není tak snadné třeba těžit dřevo bez souhlasu vlastníků nebo lidi někam stěhovat proti jejich vůli. Novogunejci svou půdu i lesy hájí. Ale čím víc dětí chodí do školy, včetně dívek, hledají si „západní“ zaměstnání, odcházejí do města do kanceláří, na poštu, pracovat jako pokladní a podobně. A tak i seriáloví hrdinové odcházejí mimo své rodné komunity, aby se do nich zase vraceli a přinášeli nové poznatky o světě a také ochraně přírody.

 

Web seriálu na stránkách ČT: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11453969871-papua-nova-guinea-dva-svety/

Rozhlasový dokument pro Český rozhlas o natáčení: https://dvojka.rozhlas.cz/denik-ze-zeme-lidozroutu-7627624

Zdroj: Kateřina Mikulcová, Viktor Vokjan

Tagy

Mohlo by se vám také líbit...

0 Komentáře “Magie i mikroskopy na Papuy Nové Guiney v novém dokumentárním seriálu”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *