Kromě toho, že Jižná Afrika byla před mnoha lety první zemí, kde jsem byl nucen řídit automobil v opačném gardu, setkal jsem se tam poprvé i s volně žijícími a hlavně řádícími paviány.

Ve čtvrt na čtyři jsme dorazili na tzv. Cape Point, místo v těsné blízkosti Mysu dobré naděje. Cape Point je název, který se na dopravních ukazatelích musí sledovat, pokud se někdo hodlá k Mysu dobré naděje dostat. Zaparkovali jsem u lanovky na Cape Point a chvíli poté, co většina naší skupiny vystoupila, vtrhl do našeho mikrobusu jeden obrovský pavián a začal se hrabat v našich zavazadlech. Do auta vnikl díky mně, jelikož jsem seděl za volantem a nechal otevřené dveře. Celkem velký samec se rozeběhl, skočil mi na klín a kolem volantu prolezl na zadní sedadla, kde si vybral jako svou kořist prázdnou plastovou láhev od Coca-Coly. Dostal jsem z něho veliký strach a raději z mikrobusu okamžitě utekl ven. Ostatní, ducha přítomnější členové skupiny auto okamžitě zavřeli, aby opičák neutekl i s něčím cennějším. Po ujištění se o spokojenosti paviána s ukořistěnou lahví, jsme ho pustili ven. Okamžitě odběhl k opodál stojící Mazdě, kde si jiní návštěvníci Mysu právě vyndávali věci ze zavazadlového prostoru a ukradl jim igelitový sáček s ovocem.

Místní paviáni, před nimiž varuje i cedule se zákazem jejich krmení, jsou tak drzí, že se klidně povalují uprostřed silnice a nepohne s nimi ani autobus, který hodlá projet kolem nich. I na zatroubení nereagují prudkým úprkem nýbrž líně popojdou na stranu. Jediné, co na ně platí, je rychle se přibližující auto, které na ně nebere ohledy. To pak s sebou dokážou mrsknout a silnice je v mžiku prázdná.

Já stále ještě sedím v mikrobusu a sleduji, kterak náš pavián hryže zcizenou láhev na střeše bílého Nissanu a stále ve mně panují obavy z vystoupení. Paviáni jsou sice vděčným cílem fotoaparátů a videokamer většiny turistů, ovšem vzhledem k jejich početnosti a nenechavosti se mohou stát i značně nebezpečnými. Rozhodně bych byl nerad, kdyby mně na dovolené pokousala opice. Kéž bych tu s sebou měl své dva psy, hlavně Cairo by je určitě zahnal pryč a ještě by to pro něj byla zábava.

Ani jsem nedopsal a již se strhla mela, dávajíce za pravdu mým slovům o vhodnosti psího doprovodu na zdejším parkovišti. Další velký samec skoro pokousal staršího pána, nesoucího igelitovou tašku plnou ovoce. Vyděšený stařík se s paviánem raději ani moc nepřetahoval a z obav o možné napadení nechal igelitku opici napospas. Během čekání na ostatní a fotografování Mysu jsem byl svědkem i mnoha rvaček mezi opicemi samotnými a vyděšení dalších turistů, kterým opice vtrhli do automobilů ihned jakmile poprvé otevřeli na parkovišti dveře.

Ale dosti bylo smradlavých a zablešených potvor, nastal čas, zmínit se o Mysu dobré naděje. Mys jako první obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz. Psal se rok 1488 a Diaz jej nazval Mysem bouří, jelikož v jeho blízkosti při jedné z plaveb do Indie ztroskotal. Na Mys dobré naděje jej později přejmenoval král Jan. Do Indie však nakonec jako první o jedenáct let později doplul jiný známý mořeplavec Vasco da Gama. Dovršil tak obecnou snahu konce 15. století, tj. najít námořní cestu do Indie.

Autor: Mart Eslem, vlastním jménem Martin Šlambor, se narodil 24. ledna 1974 v Ústí nad Labem. Povoláním podnikatel, duší cestovatel. V první polovině osmdesátých let dvacátého století vyrůstal v Severní Itálii ve městě Udine. Nyní žije v Ústí nad Labem se svou přítelkyní Lenkou. Společně vychovávají tři dcery Dominiku, Madalenu a Medeu Miu.

Nejoblíbenějším kontinentem je Jižní Amerika a doposud navštívil 95 zemí světa. Hovoří italsky, anglicky, španělsky, rusky a se zájmem proniká do tajů arabštiny.

Znalost lokálního jazyka otevírá cestovateli zcela novou dimenzi ve vztahu k místním lidem. Znalostí jazyka jim návštěvník prokazuju určitou míru úcty a upozorňuje na hlubší zájem o jejich život a kulturu. Jazykové škole, Richard Musil spol. s.r.o., Soukromý vzdělávací institut, vděčím za možnosti komunikace v anglickém a v posledních letech i španělském jazyce, který se mi velmi hodí v mé milované Latinské Americe.

V roce 2001 vydal knihu „Již zbývá jen Antarktida“. Druhá kniha, z roku 2009, „Dobrodružství jachty Bona Terra“, už pojednává o autorově druhé cestě na bílý kontinent.

Na základě jeho myšlenky vnikl v roce 2006 Klub 7K sdružují muže a ženy, kteří se narodily v České republice a navštívili všech sedm kontinentů planety Země.

Životní krédo a heslo: „Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!“

www.marteslem.cz

FB,   Instagram,   souncloud,

youtube,

 vimeo