To neočekávané a neplánované bývá na cestách zpravidla tím nejkrásnějším. Neočekávané události či setkání totiž nejsou nikterak ovlivněna předešlým očekáváním a plánováním, které většinou vede díky v civilizaci tak častému porovnávání nakonec ke zbytečnému zklamání. Mnohem lepší je kráčet světem s otevřeným srdcem a čekat pouze na to, co nás pomyslně cvrnkne do nosu.

Něco podobného se nám přihodilo ve východní části Islandu, v nejvýše položeném osídleném místě tohoto ostrova u severního polárního kruhu. V místě zvaném Möðrudalur. Jedná se o farmu, která kdysi ležela na hlavní dopravní tepně Islandu zvané Ring Road, dokud tento hlavní tah nebyl posunut více na sever. Myslím si, že tato změna místu velice prospěla a dala mu jakýsi punc osamělosti a  mystiky. Několik ledabyle poházených budov, kterým dominuje kostelíček z roku 1949 a drny obložený guesthouse s restaurací v sousedství stanového kempu. To vše zasazeno do pustého, prázdného, ale čarokrásného okolí.

Mělo se jednat o pouhý nocleh ve stanu a občerstvení v restauraci, která mimochodem nabízela budějovický Budvar. Původně zamýšlené venkovní vaření zhatil vítr a hlavně stále se vracející dešťové přeháňky. Na Islandu nelze podobné počasí brát jako nepřízeň osudu. Déšť a vítr prostě k tomuto ostrovu neodmyslitelně patří a je potřeba se s tím smířit. Odměnou pak bývají nádherné přírodní scenérie, pouze dočasně zbavené závoje mraků či mlhy nebo neočekávané zážitky a setkání.

U pokusu o přípravu večeře nás vyrušilo něco neočekávaného. Slyšeli jsme sice o tom už před příjezdem do  Möðrudaluru, ale neodvažovali jsme se představit si, že se něco podobného poštěstí i nám. Na okraji farmy v blízkosti jakéhosi skanzenu starých zemědělských strojů byla liščí nora. Pár malých liščat si u ní bezstarostně hrál a přítomnost lidí ani fotoaparátů a kamer je vůbec neděsil a nerušil. Šedě a černě zbarvená liščata sice nevypadala na avizované polární lišky, nicméně byli jsme poučeni, že bílé zbarvení mívají pouze v zimě. Ani jsem nedutal, když jsem strkal objektiv kamery do liščí nory a kochal se zvídavým i lehce vystrašeným pohledem liščího mláděte. Otrkalo se teprve poté, co přiběhl další liščí uličník. V zuřivém dovádění se nenechala obě mláďata vůbec rozptylovat a během „kočkování“ téměř nabourala do mé kamery. V poloze vleže jsem nedokázal na prudkou změnu směru a rychlé přemístění dostatečně rychle zareagoval a téměř mi přeběhla přes hlavu. Skvělý zážitek a odměna za to, v co jsme ani nedoufali. Prostě nás to cvrnklo do nosu…

Autor: Mart Eslem, vlastním jménem Martin Šlambor, se narodil 24. ledna 1974 v Ústí nad Labem. Povoláním podnikatel, duší cestovatel. V první polovině osmdesátých let dvacátého století vyrůstal v Severní Itálii ve městě Udine. Nyní žije v Ústí nad Labem se svou přítelkyní Lenkou. Společně vychovávají tři dcery Dominiku, Madalenu a Medeu Miu.

Nejoblíbenějším kontinentem je Jižní Amerika a doposud navštívil 95 zemí světa. Hovoří italsky, anglicky, španělsky, rusky a se zájmem proniká do tajů arabštiny.

Znalost lokálního jazyka otevírá cestovateli zcela novou dimenzi ve vztahu k místním lidem. Znalostí jazyka jim návštěvník prokazuju určitou míru úcty a upozorňuje na hlubší zájem o jejich život a kulturu. Jazykové škole, Richard Musil spol. s.r.o., Soukromý vzdělávací institut, vděčím za možnosti komunikace v anglickém a v posledních letech i španělském jazyce, který se mi velmi hodí v mé milované Latinské Americe.

V roce 2001 vydal knihu „Již zbývá jen Antarktida“. Druhá kniha, z roku 2009, „Dobrodružství jachty Bona Terra“, už pojednává o autorově druhé cestě na bílý kontinent.

Na základě jeho myšlenky vnikl v roce 2006 Klub 7K sdružují muže a ženy, kteří se narodily v České republice a navštívili všech sedm kontinentů planety Země.

Životní krédo a heslo: „Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!“

www.marteslem.cz

FB,   Instagram,   souncloud,

youtube,

 vimeo