Horské gorily – splněný sen

Již od doby, kdy jsem viděl americký film Gorily v mlze se skvělou Sigourney Weaver v hlavní roli, toužil jsem po setkání s horskými gorilami. Autobiografický film o Dian Fosseyové jsem hltal ještě v dobách, kdy jsem ani netušil, že nastane doba, kdy procestuji celý svět. Trvalo roky, než se sen proměnil ve skutečnost…

Stalo se tak u malého městečka na hranicích Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Městečko se jmenuje Ruhengeri, ale v roce 2006 bylo přejmenováno na Musanze. Ke změně jména došlo v rámci administrativních reorganizací dvanácti Rwandských provincií.

Celé roky jsem si v duchu představoval, jaké to bude. Jaké to bude, až poprvé spatřím na vlastní oči gorilu horskou. Fantazie pracovala i v posledních okamžicích před naplněním snu. Nevnímal jsem husté křoví, bodláčí a kopřivy a mlčky se prodíral většinou neprosekanou vegetací.

A najednou, znenadání přede mnou seděl stříbrnohřbetý samec. Seděl jakoby nic a pochutnával si na šťavnatých listech. Ani v tom nejodvážnějším snu mě nikdy nenapadlo, že setkání s horskou gorilou proběhne za tak ideálních podmínek. Primát seděl pár kroků přede mnou, ideálně nasvícen dopoledním sluncem a koukal mi do očí, jako by se nechumelilo.

Během hodiny, která uběhla jako voda, jsme pozorovali velice zblízka postupně všechny tři stříbrnohřbeté samce skupiny Kwitonda. Obdivovali jsme sedící, ležící a potravu konzumující samice. Užasle jsme z několika kroků pozorovali lezecké schopnosti zvědavých mláďat, která se před námi tak trochu předváděla. Své předvádění často přeháněla a následně končila v kotrmelcích dole pod větvemi.

Naši průvodci vždy striktně dbali na to, abychom nestáli v cestě mezi matkou a mládětem. Mládě by se mohlo polekat a začít vřeštět. V ten okamžik by se vůdce tlupy, samec Kwitonda, asi vložil do hry a nemuselo by to dopadnout dobře. Poslouchat na slovo průvodce, nekřičet a nepoužívat blesk. To byla hlavní a nejdůležitější pravidla pro bezpečný pohyb mezi gorilami.

Úžasným zážitkem bylo sledování mimiky v obličejích primátů. Jejich rysy jsou tak podobné těm lidským! Z hlediska podobnosti vzorce DNA údajně není na planetě tvor, který by byl bližší nám lidem. Rozdíl činí snad pouhé desetiny procenta. Přesto je mezi námi ještě značný rozdíl. Rozdíl v ochlupení, velikosti a inteligenci. I když u té poslední položky jsem často u mnohých lidí na rozpacích.

Prvním Evropanem, který spatřil gorilu horskou, byl německý důstojník Robert von Beringe. Dne 17. října roku 1902 objevil do té doby neznámý druh gorily. K setkání došlo mezi sopkami Sabinyu a Mgahinga. Shodou okolností velice blízko místa, kde jsem poprvé v životě mohl spatřit horskou gorilu i já.

Setkání bohužel skončilo pro gorilu smrtí a její kostra skončila v královském zoologickém muzeu v Berlíně. Ředitel muzea, profesor Matschic tak mohl popsat nový živočišný druh Gorilla gorilla beringei.

V srdci jsem cítil obrovskou vděčnost, že mohu něco podobného zažívat na vlastní oči a vlastními smysly. Jedinečný a těžko opakovatelný zážitek. Běžní turisté mohou takto zblízka pozorovat a obdivovat horské gorily teprve od roku 1999. Do té doby to bylo umožněno pouze vědcům.

Za to, že vůbec můžeme ještě tyto úžasné primáty ve volné přírodě spatřit, patří velký díl zásluh neohrožené Američance Dian Fosseyové. Velkou část svého života v období let 1966 až 1985 obětovala záchraně těchto úžasných tvorů. Nikdy se nevdala a nikdy neměla děti.

Vlastně měla jich celé desítky. Za své děti považovala horské gorily, se kterými se dokázala sblížit jako nikdo jiný předtím. Její vztah k těmto něžným obrům asi nejlépe vystihla ve svém deníku slovy: „Stará přátelská gorilí samice mě upřeně a napjatě sledovala. Pak přešla velmi rychle ke mně a strnule mi civěla asi minutu do obličeje. Následně položila svou paži na má ramena, přitulila se ke mně a sedla si těsně vedle mě.“

Myslím si, že tato slova nejlépe vystihují vztah, jaký si gorily k Dian a ona k nim za dlouhá léta vypěstovala. Gorily milovala více než lidi a nekompromisně je dokázala bránit. Za svou lásku a odvahu zaplatila životem. 26. prosince 1985 byla nalezena ve své chatě zavražděná. Bylo jí třiapadesát let. Její hrob leží mezi krátery Karisimbi a Bisoke. Její odkaz však přežívá i nadále a doufejme, že přežije navěky.

Autor: Mart Eslem, vlastním jménem Martin Šlambor, se narodil 24. ledna 1974 v Ústí nad Labem. Povoláním podnikatel, duší cestovatel. V první polovině osmdesátých let dvacátého století vyrůstal v Severní Itálii ve městě Udine. Nyní žije v Ústí nad Labem se svou přítelkyní Lenkou. Společně vychovávají tři dcery Dominiku, Madalenu a Medeu Miu.

Nejoblíbenějším kontinentem je Jižní Amerika a doposud navštívil 95 zemí světa. Hovoří italsky, anglicky, španělsky, rusky a se zájmem proniká do tajů arabštiny.

Znalost lokálního jazyka otevírá cestovateli zcela novou dimenzi ve vztahu k místním lidem. Znalostí jazyka jim návštěvník prokazuju určitou míru úcty a upozorňuje na hlubší zájem o jejich život a kulturu. Jazykové škole, Richard Musil spol. s.r.o., Soukromý vzdělávací institut, vděčím za možnosti komunikace v anglickém a v posledních letech i španělském jazyce, který se mi velmi hodí v mé milované Latinské Americe.

V roce 2001 vydal knihu „Již zbývá jen Antarktida“. Druhá kniha, z roku 2009, „Dobrodružství jachty Bona Terra“, už pojednává o autorově druhé cestě na bílý kontinent.

Na základě jeho myšlenky vnikl v roce 2006 Klub 7K sdružují muže a ženy, kteří se narodily v České republice a navštívili všech sedm kontinentů planety Země.

Životní krédo a heslo: „Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!“

www.marteslem.cz

FB,   Instagram,   souncloud,

youtube,

 vimeo

Tagy

Mohlo by se vám také líbit...

0 Komentáře “Horské gorily – splněný sen”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *