Jednoho dne přišla nabídka na koncert pro českou ambasádu v Indii. A protože s Jindřichem milujeme cestování do neznámých krajin, bylo to pro nás jasné rozhodnutí.

Začali jsme tedy plánovat jakým směrem se vlastně vydat, neboť Indie je tak obrovská, že jeden měsíc vám na ni nebude stačit. My měli „pouhých“ 12 dnů, které jsme chtěli využít opravdu na maximum.

Nakonec se podařilo, ale k tomu až později.

Vyrazili jsme tedy s batohy sbalenými tak, aby jeden batoh mohl jít vždy do zavazadlového prostoru a druhý k nám nahoru do letadla. Letiště a vůbec létání jako takové je v Indii kapitola sama pro sebe. Pokud toho chcete stihnout co nejvíc, létání se prostě nevyhnete. A tak jsme stihli 9 letů během 12ti dnů.

Cesta, kterou jsem nám naplánovala byla v podstatě časově vražedná, ale dá se říct, že všechno NAKONEC klaplo.

To je asi nejdůležitější poznatek z celé Indie. Můžete si naplánovat cokoliv, ale Indie a její život vás vždycky překvapí. Takže se připravte na improvizaci.

Vše začalo už po cestě tam. Byli jsme na cestě do New Delhi a odtud jsme měli pokračovat asi po 4 h pauze na letišti směr jižní město Kochi, v nádherné oblasti Kerala. Letadlo z ČR mělo zpoždění a my jsme nakonec téměř běželi, aby nám nezavřeli Check-In.  Jaké bylo překvapení, když nám sdělili, že naše letenky prodali někomu jinému. V Indii je totiž naprosto běžná cca 20 % přeprodanost letu…je mi záhadou jak, ale vždycky jim to prý nějak vyjde. Prostě kdo dřív přijde…. Nakonec jsme se i my vlezli do letadla a pokračovali jsme místní indickou leteckou společností do Kochi.

Pokud si, stejně jako já, představujete, že indické společnosti lítají vrtulákama se slepicemi a dalším zvířectvem na palubě, budete hodně překvapeni. Nějak mi nedošlo, že Indů je 1.000 000 000 takže jejich letadlo na menší vzdálenosti bude Airbus pro cca 200–300 lidí. Takže se opravdu člověk nemá čeho bát.

Po příjezdu do Kochi jsme, lidově řečeno, padali na hubu. Měli jsme za sebou téměř 24 h letu. Dojeli jsme do  nádherného městečka Munnar, uprostřed čajových plantáží. Pokud vaše cesty zamíří někdy na jih, toto město prostě nesmíte minout.

V Indii funguje s naprostou  jistotou a téměř všude Uber. A to i na tyto vzdálenosti. Ne vždy se jim chce, ale nakonec je vždycky přemluvíte. Nejlepší je domluvit si cenu předem. Ať už je to v taxíku či Uberu. Pro Evropana je částka za 5 h v taxíku děsivá představa, ale věřte, že to nebude stát víc než cca 800 Kč, –

V Kochi jsme tedy udělali jednu rychlou zastávku a projeli se po řece , což je místí „pýcha“ a nasedli do auta, kde jsme z Indie neviděli ani kousek. Upadli jsme do totálního spánku a probrali se, až když se stmívalo.

Náš hotel byl uprostřed lesa a kopců a věřte mi že jinak než jejich vozem, který pro vás přijel dolů, byste se tam dostávat nechtěli. Přesunuli jsme se tedy do jejich jeepu a nechali se vyvézt temnými hvozdy doprostřed ničeho. Celé to ale začne dávat smysl, když ráno otevřete oči a vyjdete na terasu pokoje .

Výhled, který se vám naskytne je naprosto neuvěřitelný a v tu chvíli si přejete být tam ještě dlouho a jen se „ztratit“ z dosahu všeho.

Na to jsme ale podle mého vražedného plánu neměli čas.

Najali jsme si řidiče, který s námi měl jet do oblasti zvané Athirappilly a věřte mi, že vidět naživo „Niagaru Indie“ je naprostá bomba. Anthirappilly watterfalls jsou uchvacující a cesta k nim, je naprosto a zcela přístupná pro kohokoliv. Když dojdete k vrchní části, hned po vaší pravé ruce vede cestička dolů, kterou jste cca za 5 minut přímo pod tímto monumentálním dílem přírody .

Po tomhle zážitku nás ovšem čekal zážitek mnohem větší. Autem jsme se dostali na „nádraží“ Chalakudy a čekali na vlak, který nás odveze do Kalikutu. Důležité zjištění – pro nás bohužel až pozdě. Indové mají snad 5 nebo 6 různých tříd a pokud chcete zažít opravdu něco, na co nezapomenete, pak si kupte tu nejlevnější třídu. Za cca 4,5 h cesty utratíte asi 25Kč na osobu. Nicméně označené sedadlo nic neznamená a rozhodně jsou sedadla určená pro 2, reálně minimálně pro 4. Monstrózní větráky jsou nefunkční, takže vlak jede s otevřenými dveřmi a lidi vystrkují hlavy ze dveří během jízdy, aby neomdleli vedrem. On ten vlak moc rychle nejede, takže i já párkrát tohoto větrání využila. Pokud ovšem chcete zažít pravou nefalšovanou Indii, pak je poslední třída rozhodně pro vás 😊 Nedá se říct, že byste tam ale trpěli. Nabízejí vám všechno možné – kafe, čaj, zmrzlinu i tradiční Briani .

Ze začátku jsme byli odhodlaní to vydržet, nicméně vlak – naprosto nečekaně – nabral zpoždění další 3 h, a to už jsme to vzdali. Co se vlaků i autobusů v Indii týče (pokud to nejsou autobusy soukromých dopravců, které jsou dražší), tak se nespoléhejte na to, že pojede. Jak říká Jindřich v 16:00 může znamenat v 15:00, v 17:00 nebo taky vůbec, a to tak nějak charakterizuje celé cestování po Indii. Musíte si prostě zvyknout, že to nikdy nebude podle vašeho plánu a pak si to můžete užít.

Do Kalikutu jsme se dostali až někdy v 19:00 což bylo dost děsivé, obzvlášť když nás čekala ještě další jízda autem asi 2,5 hodiny.

Když jsme  ale přijeli do místa zvaného Wayanad, ocitli jsme se v opravdovém džungle ráji. Tato oblast má vše, co si milovníci přírody mohou přát. Opice, hadi, tygři, pavouci a nádherné scenerie.

Ubytovali jsme se v pro mě asi nejhezčím hotelu jménem Edakkal hermitage resort postaveném na skále uprostřed džungle. Ranní káva s výhledem na všechnu tu nádheru a ticho kolem, vás prostě dobře naladí a ani celou noc poskakující opice kolem vašeho bungalovu vás už nemůžou rozházet. Je teda fakt, že Jindřich na ně nachystal světelnou past, před kterou nasypal sušené banány. Celou noc se tak světlo zapínalo a opice evidentně hrály hru, kdo jich stihne ukrást víc .

O obřím pavoukovi v koupelně se moc rozepisovat nebudu, ale dle recepčního je nepsané pravidlo – čím menší a barevnější, tím nebezpečnější. Vzhledem k tomu, že tenhle byl velikosti 2 lidských dlaní a celej hnědej, měli jsme prý být v klidu.

Z resortu vede cesta do blízkých jeskyní s názvem Edakkal Caves  a pak na nádherné místo zvané Chembra Peak. Na to jsem se neskutečně těšila, ale bohužel ho, díky nezodpovědným turistům, pohazujícím všude odpadky, znepřístupnili. Nicméně kdybychom to věděli dříve, majitel hotelu byl velice vstřícný a našel by nám průvodce. Celkově jsou Indové totiž velice nápomocní a milí. Obzvláště mimo obří města.

I s místní tygří rezervací jsme měli kvůli času smůlu. Rezervace je totiž otevřená jen ráno a večer, takže by to pro nás znamenalo ztrátu dalšího dne.

Vyrazili jsme tedy místo toho na cestu do Mysore. V Mysore jsme se po několika dnech setkali opět s civilizací, a nejen tak ledajakou. Nádherné paláce a hinduistické chrámy jsou v této oblasti to, co zde všichni hledají. Po projížďce s místím rikšou, který nás vzal do divných uliček, kde jeho kamarádi balili rukama cigarety – ochutnala jsem a fakt nevím, co tam bylo, ale byla to jízda – jsme nasedli na noční autobus směr Bengalúru, kde na nás čekalo za několik hodin letadlo směr ráj  na zemi.

Doslova. Pokud si vyhledáte Andamany a Nikobar, jinak se o tomto místě moc nepíše. Málo známý turistický ráj se stává útočištěm především Indů. Na ostrově nepočítejte s internetem ani na místních hotýlcích. Při příjezdu dostanete mapu přístupných a zapovězených ostrovů. Věřte mi, že na ty zapovězené nechcete. Dodnes tam žijí místní kultury, které vydlabávají loď z kmene stromů a střílí po vás jedovatými šípy. Své by o tom asi věděl misionář, co ho na Nikobarách místní zabili…No.

Je zde ovšem jeden ostrůvek. Záhadný Baratang. Na Baratang se dostanete busem z Port Blair a pak trajektem anebo musíte přemluvit někoho místního, kdo se obětuje. Moc se jim ale nechce. Je to daleko. Ostrov Baratang skýtá pouze 1 hotel. A na tomto hotelu musíte být před setměním. Jinak je tento ostrov plný původního obyvatelstva s luky a šípy. Tento hotel z nějakého důvodu zřejmě respektují, nicméně večerní vycházení není možné.

Na Baratang jsme se nedostali, protože trajekt pro nízký zájem v tu dobu zrušili.

Nasedli jsme tedy na trajekt směr ostrov Havelock. Což je spolu s Neil Island oblíbený turistický ráj.

A zažijete opravdu něco nádherného. Znovu upozorňuji, že je důležité na tyto ostrovy vyrazit s pečlivě vytištěnými materiály, zabookovaným hotelem i letem zpět. Internet, i když ho náhodou najdete, je tak pomalý, že to vzdáte. Ostrov Havelock je opravdovým rájem .

Krom turistů jsou ovšem rájem především slanovodních krokodýlů, a proto nemůžete naskákat do vody, kde vás napadne. Spousta míst je turistům nepřístupných, protože slanovodní krokodýl je cca 5metrová potvora, kterou prostě potkat nechcete. Nemusíte se ale bát navštívit pláže, které jsou hlídané. I my se vykoupali a zažili hlášení, že mají jít všichni z vody. Jakým způsobem ty krokodýly sledují nevím, ale na veřejných plážích byste měli být v bezpečí. Ze stejného důvodu není doporučené nijak brouzdat po plážích po setmění. Neznamená to, že byste si nemohli u svého hotelu posedět na pláži, ale dlouhé procházky při měsíci bych s ohledem na svoje končetiny vynechala.

Na Havelocku jsme si pronajali 2 skútry a procestovali ho skrz naskrz. Všeobecně bych Andamany doporučila buďto na kratší čas anebo procestovat alespoň 3-4 ostrovy. Pokud tedy nemáte rádi jen ležení na pláži.

Všeobecně v Indii i zde platí, že pokud je po dešti, vynechte procházky lesem. Věřte mi, že jejich suchozemská pijavice mi lezla po ruce a byla pěkně hnusná. Místní hlína je jich plná, proto vám každý místní řekne, zda ano či ne. Lepší se zeptat.

Z Andamanů nás čekal poslední úsek Indie. Chennai, kam jsme přeletěli a pak Varanásí s posvátnou řekou Ganga.

Chennai pro nás po vší té nádherné přírodě byla trošku jako dostat kladivem do hlavy a doslova jsme ucítili starou dobrou přelidněnou Indii. Vůně koření se mísila s neskutečnými pachy. V některých místech mi ani šátek přes nos nestačil. Nicméně jsme se byli podívat na místní památky, rozhodně zde nesmíte minout místo zvané Mahábalípuram zároveň si zde  můžete prohlédnout toho super obřího krokodýla v krokodýlí zoo, která je mimochodem moc hezká a je po cestě. Večerní procházka nás zavedla ke katedrále St. Thomas, a nakonec Arulmigu Sri Parthasarathyswamy Temple. Večer to je opravdová spirituální nádhera a jako by nás to po tom prvotním šoku opět uklidnilo .

Poslední let před návratem do Delhi byl před námi a to do Varanasi.

Očekávali jsme od jejich svatého města všechno možné. Ale stejně nás překvapilo, a i když jsme odjížděli nemile naladění, stejně na Varanásí dodnes vzpomínám s jistým zvláštním hezkým pocitem.

Těsné přecpané ulice, pořvávající lidé, smrad…to vše asi k Varanásí stejně jako k dalším indickým městům patří.

Všude na ulicích sedí lidé, kteří vás prosí o peníze. Při prvním pohledu můžete být otřeseni. Celé to má ale mnohem důležitější a spirituálnější podstatu, kterou můžete hledat v hinduistické víře. Hinduisté věří, že pokud se jim dostane spálení jejich těla na ghátech (schody do řeky Ganga) a jejich tělo bude rozprášeno do posvátné řeky Ganga, dojdou nirvány. Nirvánou je přerušení koloběhu znovuzrození a duše může konečně dojít klidu. Celé to zní moc hezky. Problém je jako vždy v penězích. Pokud nemáte dost peněz, spálí vaše tělo…doslova….. jen na tolik, nakolik vám peníze vyjdou na dřevo. Staří lidé odjíždí do Varanásí umírat a s úctou se ráno i večer veškerá populace chodí klanět jejich posvátné řece. Večer i brzy ráno můžete zažít nádherné barevné rituály k uctění této řeky. Lidé, jejichž rodiny nemají na jejich pohřeb, sedí na ulicích a snaží se získat peníze na svůj vlastní pohřeb. Ve chvíli, kdy tohle pochopíte, se vám celé Varanásí změní před očima. Stejně jako když zažijete ranní východ Slunce na řece v lodičce, která vás veze podél ghátů. Díky tomu vidíte, jak moc Indové svojí víře věří. Vodu dokonce pijí. Ale jak říkal jeden místní – to si dovolí opravdu jen ti místní, ani Indové, kteří přijeli do Varanásí na návštěvu, to nerisknou .

Závěrem bych snad jen řekla, že do letadla v žádném případě a nikde po celé Indii nesmíte brát zapalovač. Vytáhli mě kvůli němu i z letadla. Nesmí být ani v zavazadle ani v příručním kufru. Prostě nikde.

Indie je nádherná země a pokud chcete zažít opravdu něco na co se nezapomíná, pak se nebojte a vyražte za poznáním této kultury.

Jejich kultura není jednoduchá, je zde spousta problémů, stále funguje tvrdý kastovní systém a stále jsou tu problémy se znásilňováním mladých dívek, proti čemuž se stát neustále snaží tvrdě zasahovat.

V přepočtu lidí je ale Indie ve své podstatě bezpečná, pokud nejste nerespektující blázen a jste ochotni přistoupit na jejich pravidla. Do chrámu se chodí bez bot, dlouhé kalhoty a zakrytá ramena jsou ideální. Mimochodem o boty se bát fakt nemusíte.

Pokud jsem vás alespoň trochu nalákala, můžete se podívat na naši fotogalerii z cest na Instagramu @artgang_photography  a pokud byste si netroufali tuto cestu podstoupit sami, můžete nás kontaktovat na www.art-gang.com Rádi vám pomůžeme, poradíme i naplánujeme.

Děkujeme, pokud jste dočetli až sem a těšíme se na příště, kdy budeme objevovat krásy Sahary.

Míša a Jindřich