Asi deset kilometrů severně od Šiauliai, dva kilometry východně od silnice E77/A12 leží národní poutní místo všech Litevců – Kryžiai Kalnas. V překladu to znamená Hora křížů. Jedná se o dvě vyvýšeniny pokryté desetitisíci ne-li statisíci křížů všech druhů i velikostí. Kříže jsou železné, dřevěné i plastové. Hlavně ty dřevěné jsou hotovými uměleckými díly místních řezbářů. Na místě lze nalézt náboženské kříže, kříže se jmény poutníků z celého světa i kříže památeční k uctění lidí, kteří byli za sovětského režimu deportováni do sibiřských gulagů…

Kříže na tomto výjimečném místě plnily v průběhu minulých více jak stopadesáti let postupně několik úloh. Zpočátku symbolizovaly utrpení Krista i prostých Litevců. Byly i vzdorem proti nechtěnému sovětskému režimu. První kříže mohli být pravděpodobně postaveny již v první polovině 19. století. Tehdy byly určeny k uctění obětí protiruského povstání z roku 1831. Okolo jednoho sta těchto symbolů křesťanství zdobilo oba vršky začátkem 20. století. Za bolševické nadvlády se Rusové snažili několikrát kříže zničit. Poprvé je srovnali se zemí buldozery roku 1961. Po dvou letech však stály na původním místě kříže nové.

7. září 1993 navštívil Horu křížů i papež Jan Pavel II. a požehnal odsud Litvě i celé Evropě. Darem věnoval velikou dřevěnou sochu Krista, který s rozpaženými pažemi stojí v popředí u úpatí Hory křížů. Kříže různých velikostí jsou často bohatě zdobené a spousta z nich je ověšena ne-li doslova zasypána tisíci růženci a svatými obrázky.

Jestli bližší vyvýšenině dominuje socha Krista, tu vzdálenější na jejím úplném vrcholku, zdobí spodobnění Madony. Socha je nejen obsypána růženci, ale i spoustou drobných mincí. Pár svých drobných jsme přihodili i my…

Jedná se o neobvyklé a úžasné místo, zcela se vymykající všemu, co jsem kdy kde ve světě měl možnost navštívit a spatřit. Pokud si stoupnete doprostřed tohoto lesa tvořeného z křížů, přesně mezi obě dvě vyvýšeniny, zažijí senzitivnější osoby zásah silného proudění pozitivní energie. I já jsem cítil lehké chvěné v zátylku a v oblasti žaludku. Na tak mystickém a esoterickém místě mne ovládl takový klid a pocit spokojenosti a pohody, že podobně vyladěnou náladu jsem již hodně let neměl. Ani tak vysokou osobní míru posvátné úcty jsem ještě v životě nezažil. Ani v Římě či Jeruzalémě jsem nezažíval podobné pocity jako na Hoře křížů v Litvě. Snad proto, že dvě zmíněná města jsou přeplněná církevními modlami, které já osobně spojuji s notnou dávkou lží a pokrytectví. Hora křížů naproti tomu není záležitostí církve, ale vznikla přičiněním obyčejných lidí. Tím je jedinečná a neopakovatelná.

I jako nevěřícího mne zasáhla hluboko do mého srdce a hlavně prostoupila mou duši a naplnila ji nepopsatelnou pozitivní energií. Abych přiblížil, jakou úctu v nás místo vyvolávalo, neodpustím si jednu možná i trochu nevhodnou příhodu. Všichni tři jsme se shodli, že jsme byli po ranní snídani lehce nadmutí. Rádi jsme si tedy při každé příležitosti hlasitě zabzdili. Na Hoře křížů jsme si to však nedovolili, přestože jsme se nacházeli venku na čerstvém vzduchu. I když na nás přišla potřeba, automaticky jsme ji zadrželi. Tak silně místo působí. Nebyli jsme jednoduše schopni dopustit se na Hoře křížů ani toho sebemenšího zneuctění…

Myslím, že na celém světě nebude mnoho podobně silně pozitivních míst. Přeji každému, aby mnou popisované pocity zažil na vlastní kůži. Mohou být popsané celé stránky textu a vyfoceny stovky snímků, ale nic z toho se ani zdánlivě nevyrovná tomu pocitu, stát na Hoře křížů. Je to jedním slovem velkolepý životní zážitek!

Až se mne po návštěvě Pobaltí někdo opět zeptá, co považuji za největší zážitek ze svých cest, budu již znát odpověď bez většího přemýšlení. O každém místě, které jsem kdy navštívil jsem si předem dělal nějakou představu a realita snad nikdy nepředčila očekávání. Teprve Hora křížů to dokázala. Předčila mé očekávání hned několikanásobně!

Autor: Mart Eslem, vlastním jménem Martin Šlambor, se narodil 24. ledna 1974 v Ústí nad Labem. Povoláním podnikatel, duší cestovatel. V první polovině osmdesátých let dvacátého století vyrůstal v Severní Itálii ve městě Udine. Nyní žije v Ústí nad Labem se svou přítelkyní Lenkou. Společně vychovávají tři dcery Dominiku, Madalenu a Medeu Miu.

Nejoblíbenějším kontinentem je Jižní Amerika a doposud navštívil 95 zemí světa. Hovoří italsky, anglicky, španělsky, rusky a se zájmem proniká do tajů arabštiny.

Znalost lokálního jazyka otevírá cestovateli zcela novou dimenzi ve vztahu k místním lidem. Znalostí jazyka jim návštěvník prokazuju určitou míru úcty a upozorňuje na hlubší zájem o jejich život a kulturu. Jazykové škole, Richard Musil spol. s.r.o., Soukromý vzdělávací institut, vděčím za možnosti komunikace v anglickém a v posledních letech i španělském jazyce, který se mi velmi hodí v mé milované Latinské Americe.

V roce 2001 vydal knihu „Již zbývá jen Antarktida“. Druhá kniha, z roku 2009, „Dobrodružství jachty Bona Terra“, už pojednává o autorově druhé cestě na bílý kontinent.

Na základě jeho myšlenky vnikl v roce 2006 Klub 7K sdružují muže a ženy, kteří se narodily v České republice a navštívili všech sedm kontinentů planety Země.

Životní krédo a heslo: „Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!“

www.marteslem.cz

FB,   Instagram,   souncloud,

youtube,

 vimeo